Shánění fotografa za polárním kruhem, let do jiné země kvůli otiskům prstů, zaplacení nemalého poplatku či přemlouvání českých úřednic. Tohle všechno jsem v honbě za ziskem pracovních víz do Kanady podstoupil s vědomím, že do země javorového listu možná ani nepojedu. Jako obvykle při mně ale stálo štěstíčko, a tak teď můžu spokojeně říct, že se vynaložené úsilí vyplatilo.
Byl únor letošního roku a ve finském Laponsku, kde jsem v té době pracoval jako arktický průvodce, vrcholila sezóna. V emailové schránce jsem tehdy našel pozvánku k pracovním vízům do Kanady, což prakticky znamenalo, že mám víza v kapse. Důvod k radosti jsem však neměl. Moje lepší polovička, bez které bych za oceán neodjel, ji tam totiž nenašla.
O Working Holiday, tedy typ víz, o který jsme společně žádali, má každoročně zájem zhruba dva tisíce Čechů. Obdrží je ale obvykle jen polovina z nich. Šance na úspěch se zvýšit nedá, šťastlivce vybírá systém pomocí losu. Ačkoliv ještě nebyl všem dnům konec a pozvánka mohla Aničce přijít později, vyhlídky byly bídné. Většina pozvánek byla rozeslaná a počet volných míst omezený.
Těžká volba a závod s časem
Rázem jsem se tak octl před těžkou volbou. Svoji pozvánku odmítnout a pak, v případě že ta Aniččina přece jenom přijde, litovat. Nebo jít do rizika, pozvánku přijmout a doufat v téměř nemožné. Riziko bylo o to větší, že v druhém případě bych o stejný typ víz už v budoucnu zažádat nikdy nemohl. Na rozhodnutí jsem měl 20 dní, během kterých jsem přišel k závěru, že risk je zisk a štěstí se má jít naproti. A tak jsem poslední možný den pozvánku odklikl a mohl rozjet závod s časem.
Nutno přiznat, že ten jsem si tak trochu zavinil sám. Počítal jsem s tím, že jen dodám kopii pasu, vyplním pár formulářů a mám hotovo, a tak jsem tyto náležitosti začal řešit až tři dny před uzávěrkou. Se zděšením jsem pak civěl na monitor, když jsem zjistil, že musím poslat také portrétní fotografii s nesmyslnými požadavky na rozměry, pixely a rozlišení a výpis z rejstříku trestů, který lze vydat pouze do vlastních rukou v Česku. Aby toho nebylo málo, zrovna začínal víkend a já každý den musel do práce.
Focení u neznámého muže v obýváku
Fotografa jsem mohl ve svém okolí hledat marně. Nacházel jsem se 150 kilometrů nad severním polárním kruhem, navíc ve vesnici se 400 stálými obyvateli. Vzdát jsem se však nehodlal. Začal jsem brouzdat na internetu a brzy narazil na dosti bizarní web, který na asi o 30 kilometrů vzdáleném a velmi odlehlém místě skutečně nabízel fotografické služby. Na zjišťování podrobností nebyl čas, popadl jsem telefon a na tajemné místo zavolal.
„Tak jo, prý tě ještě dneska vyfotí,“ tlumočil mi Passi, finský kolega, kterému jsem hovor předal poté, co jsem pochopil, že s angličtinou si tentokrát nevystačím. „A máš štěstí, zrovna jedu tím směrem za přítelkyní, tak tě tam můžu hodit,“ dodal Passi a po chvíli jsme už byli na cestě.
Po hodince řízení za hustého sněžení jsem seděl ve fotografickém studiu postaršího nadšence do focení. U něj doma v obýváku a za přítomnosti jeho skotačivých vnoučat. V sobotu v šest hodin odpoledne. Někdy se až divím, jak je ke mně vesmír laskavý. Protože přiznejme si, nejenže jsem mohl skončit bez fotografie, ale i samotná vyjížďka do tajemného fotografického studia na odlehlém místě mohla dopadnout vlastně úplně jinak.
I výpis z rejstříku trestů se mi nakonec podařilo získat. Ačkoliv se českým úřednicím z počátku nechtělo, po vysvětlení situace nakonec povolily. Do detailů raději zacházet nebudu. Pak už stačilo na internetu najít kancelář, která mi dokument na počkání přeloží do angličtiny a zaplatit nevratný vízový poplatek ve výši 350 kanadských dolarů (cca šest tisíc korun). Hotovo, vyřízeno. Za pět dvanáct.
Do Stockholmu na otisky prstů
Ovšem vyhráno jsem ještě neměl. Posledním dílkem v byrokratické skládance bylo poskytnutí otisků prstů. A protože se jedná o nové opatření platné teprve od minulého roku, vyřízení je prozatím možné v omezeném počtu kanceláří, a ještě k tomu pouze ve vybraných zemích. A do toho opět časový limit 20 dní, během kterých jsem neměl v úmyslu opustit Finsko, kde příslušná kancelář není.
Nezbývalo mi nic jiného, než v práci požádat o třídenní volno a udělat si krátký výlet do hlavního švédského města Stockholmu. Tam jsem alespoň po dlouhé době pozdravil svého kamaráda Boru a odškrtl si další z navštívených zemí. Po příletu zpět jsem si už konečně mohl oddychnout a čekat na finální rozhodnutí. Ačkoliv mi nakonec víza byla vystavena, věděl jsem, že jsem tohle všechno absolvoval možná úplně zbytečně. Protože pokud Anička víza nedostane, nikam stejně nepojedu.
Guatemalské štěstíčko
S tím jsem ostatně počítal, protože jak čas plynul, šance na úspěch byla menší a menší. Nakonec jsme se dokonce dostali do fáze, že jsme na Kanadu zcela zapomněli a spřádali jiné plány. O to víc jsme byli překvapení, když Aničce jednoho květnového dne v Guatemale, kam jsme se po pětiměsíčním dobrodružství za polárním kruhem jeli na pár týdnů ohřát, pozvánka znenadání přišla.
Když jsme za měsíc seděli v letadle mířícím do Kanady, já si v hlavě rekapituloval, co všechno tomu předcházelo. Kdo mě zná, ví, že štěstíčko je mi odjakživa nakloněno. Ovšem v tomto případě jsem mu šel dostatečně naproti a troufám si říct, že teď sklízím zasloužené ovoce. A to doslova, v kanadském regionu Okanagan v Britské Kolumbii jsme se totiž nechali zaměstnat na třešňové farmě.
Autor: Martin Vlk
