Vyberte stránku

Probouzím se v sedm hodin ráno a z postele vidím palmy a oceán. Ač stále sláb, odhodlaně nasazuju krosnu na záda a těším se, co mi Kauai v příštích dnech nadělí. U krajnice zvedám palec a stopuju směr hlavní město Lihue. Tento způsob dopravy mám v plánu využívat celý týdenní pobyt. Stopování mám rád a na zdejším ostrově prý funguje báječně.

Po dvou hodinách na rozpáleném asfaltu bych si s tím dovolil nesouhlasit. Měním strategii a oslovuju řidiče na benzince. Po chvíli mi vyhoví potetovaný domorodec se dvěma australskými honáckými psy na kapotě svého pickupu. Bere mě však jen o pár kilometrů dál, a ještě si řekne o deset dolarů. „Man, that’s more expensive than a bus!“ Dávám mu čtyři a rychle prchám, protože mi nabízí drogy a zastavuje na opuštěném místě pod mostem.

Od této chvíle to jde se stopováním podstatně lépe. O pár minut a aut později se dostávám do hlavního města, kde vyzvedávám povolení ke stanování v kempech. Sice trochu byrokracie, ale za pět nocí platím 15 dolarů. S ohledem na vysoké havajské ceny to je až k smíchu.

Soucítím s tuleněm

Po obědě stopuju na jih ostrova do kempu Salt Pond Park, kam mě veze Mexičan Juan. Nabízí mi mexické pivo a svěřuje se, že už zde žije deset let. Důvod je jednoduchý, Kauai je prý jedním z nejbezpečnějších míst na světě.

   

Kemp splňuje vše, co jsem na dnešek potřeboval. Je tu nádherná pláž, sociální zařízení a příjemný klid. Jiný názor má možná tuleň havajský, kterého při odpoledním šlofíčku na pláži ruší houf zvědavých turistů. Po chvíli se tak ploutvonožec raději odplazí o kousek dál a strčí hlavu do vody.

Dýmka z kokosu

Další ráno se probouzím úplně promočený. Víc jsem se v životě určitě nezpotil, mé viróze to ale prospělo. Dávám snídani, ranní koupel v oceánu a vydávám se do vnitrozemí, kde chci navštívit tzv. „Grand Canyon Pacifiku“ – Waimea Canyon.

   

Staví mi manželský pár ze San Diega, který mě bere až do kempu Koke’e State Park. „Come here, come here!“ křičí na mě hned kdosi z dálky. Přicházím do altánku a neznámý starý muž mi dává do rukou ručně vyráběnou dýmku z kokosu a bambusu. „The pipe is for free, but you have to pay for the weed, if you want some.“ Nechápavě kroutím hlavou, za chvíli už ale stojím nad krabicí plné marihuany a diskutuju o ceně. Starý muž vypráví, že vše vypěstoval ve zdejších horách a že sem jezdí často kempovat, vyrábět dýmky a kecat s lidmi. Manželka prý jeho koníček nesdílí.

Vysvětluju, že se dlouho na ostrově nezdržím a palice za 20 dolarů je pro mě zbytečná. „Here you go, enjoy your stay,“ dává mi do ruky malou šišku a já jdu s dobrým pocitem najít místo pro svůj stan. Funkčnost dýmky rovnou otestuju, abych si procházku kaňonem trochu zpestřil.

České překvapení

Waymea Canyon je úchvatný, hezky hraje barvami. Na vyhlídce anglicky oslovím náhodný pár s prosbou o fotku. „Petře, vyfoť ho, já to neumím,“ překvapí mě žena češtinou. S manžely z Kolína, kteří přijeli procestovat všechny havajské ostrovy, jsem nakonec strávil hezkou půlhodinku.

   

Cestou zpět do kempu opět stopuju a zastavuje mi Argentinec s Libanonkou žijící v Dubaji, kteří jedou na vyhlídku Kalalau Lookout. Svezu se tedy s nimi a odměnou je mi panoramatický výhled na údolí Kalalau Valley, kde se natáčely světově známé snímky jako King Kong či Jurassic Park.

Argentinsko-libanonskou dvojicí jsem se poté nechal dovézt do kempu, kde jsem povečeřel, opět vyzkoušel funkčnost dýmky a zalehl ke spánku. Jestli já jsem jen neměl vzít tu palici…

Autor: Martin Vlk

Koupil jsem víc marihuany? Přečti si pokračování: