Nabírám sílu a vydávám se na první větší trek, kterých je na ostrově nespočet a jeden je podle příruček na internetu lepší než druhý. Vybírám si stezku s názvem Awa’awapuhi Trail, na jejíž konci je neuvěřitelný výhled na zdejší hory. Na místě jsou zátarasy, pár odvážlivců je ale překračuje a opatrně kráčí až na okraj útesu. Mám respekt, ale přidávám se k nim. Vyšlapaná cestička je tak úzká, že není prostor na chybu. Jeden špatný krůček by znamenal pád stovky metrů hluboko.
Nad hlavou mi létají helikoptéry s turisty, kteří mají výhled ještě o krapet lepší. Udělám pár fotek a raději se vracím do bezpečí. Se zdejší přírodou si není radno zahrávat, což se mi potvrzuje o pár měsíců později. Ve zprávách se dočítám, že jedna ze zdejších helikoptér vlivem nepříznivého počasí havarovala a celá sedmičlenná posádka – pilot, Američanka s dcerou a švýcarská rodina – zemřela.
Všudypřítomné slepice
Nerad chodím stejnou cestou zpět, a tak se napojuju na stezku Nu’alolo Trail, která mi dopřává ještě jeden fantastický výhled. Stejný pak jednou zahlédnu v televizi ve filmu Šest dní, sedm nocí. Cesta začíná být v tom parnu úmorná, navíc vede nepřetržitě do kopce. Chvíli se dokonce prodírám zarostlou a bahnitou džunglí. Není tu ani živáčka, občas mě jen vystraší všudypřítomné divoké slepice. Ty na ostrově zdomácněly natolik, že je potkáte úplně všude. Na plážích, parkovištích, v deštných pralesech. Jednu výhodu to má, v kempech si nemusíte nastavovat budíka.
Vítězoslavně přicházím do kempu, v nohách mám 17 kilometrů. Dávám rychlé pivko, loučím se s pánem s dýmkami a stopuju zpět do civilizace. Staví mi pár s malou holčičkou ze San Francisca, ač pán je Ind a paní Němka. Pro dnešek mám splněno, plán byl už jenom dostopovat do starého známého kempu Salt Pond Park a čvachtat se ve vlnách. Rodinka ale jede skoro až k turistické pláži Poipu, a tak se rozhodnu jet s nimi.
K pláži jdu pěšky, ale je to dál, než jsem myslel. Všude nablýskané káry, luxusní hotely a pláž stále nikde. Jsem úplně durch, od těžké krosny mě bolí záda a dochází mi trpělivost. Otáčím se a stopuju zpět. Nikdo nezastavuje, nahlas nadávám. Stop je ale krásný v tom, že tě nikdy nenechá ve štychu. Po chvíli mi tak staví starý manželský pár z Denveru s klimatizovaným autem, který mě bere k hlavní silnici. Po cestě mi navíc zastaví u obchodu a čeká, než si nakoupím. „Opravdu vám to nevadí?“ „Jsme na dovolené, není kam spěchat, mladíku.“
Lidi dělají chyby
Na rychlostní silnici je takový provoz, že mám silné pochybnosti, že mi někdo zastaví. Po chvíli ale dupne na brzdy starý červený pickup, v němž sedí od pohledu divný týpek. Nemám na vybranou a sedám do auta. Řidič mi podává ruku a představuje se jako John z Kanady, který na ostrově bydlí už 20 let. „Dovezl mě sem táta. Bál se, že skončím v base, protože jsem doma prodával drogy,“ říká mi krátce po seznámení.
Problémům se ale nevyhnul ani tady. Při svém „špatném období“, jak ho sám nazývá, prý udělal spoustu chyb. Pár měsíců seděl, přišel o ženu a soud mu zakázal vídat svoji dceru po dobu pěti let. Holčičku mu připomíná alespoň fotka na palubní desce, kterou mi hrdě ukazuje. „To bys nevěřil, ale na ostrově žije spousta Čechů. Jedna holka od vás je moje nejlepší kamarádka. Pomohla mi dostat se z těch sraček. Teď se věnuju stavbám bazénů a už jsem v pohodě,“ uzavírá svůj příběh přesně ve chvíli, kdy dorážíme do kempu. Cestu sem neměl, ale rád mi pomohl – tak dobře si prý už dlouho nepopovídal. John je nakonec jeden z mála, s kým si na Havaji vyměňuju kontakty.
Rozněžněný silným příběhem stavím stan mezi dvěma dalšími, když mě rázem napadne havajská důchodkyně. „Ten stan máš příliš blízko, vedle bydlí staří lidé. Postav si ho jinam!“ křičí na mě. Já mám ale dobrou náladu a touhle ženskou si ji zkazit nenechám. „Tak já se těch starých lidí možná zeptám, ne?“ načež zjišťuju, že s polohou mého stanu nemají sebemenší problém a pomalu mě prosí, ať ho hlavně nikam nestěhuju. Když Havajka vidí, že jsem v pohodě, otáčí o 180 stupňů a stává se z ní příjemná babička z Honolulu. Bavíme se o životě. Česko nezná, Československo jo. „A máš tam rodinu? I rodiče? Tak to je dobře, ti mí už zemřeli. Sice mám ještě sourozence, ale rodičům se nic nevyrovná. Dobrou noc.”
Dneska bych otevřel srdce kdekomu, slunce už se ale pomalu schovává za oceán a na mě padá únava. Tak tedy dobrou noc.
Autor: Martin Vlk
Přečti si pokračování o tom, jak jsem sjel nejlepší vlnu života:
Nejnovější komentáře