Jih a střed ostrova jsem jakžtakž projel, tak teď třeba na sever. Stop dnes ale nic moc, tak nasedám na autobus. Jedna jízda stojí dva dolary a můžeš objet třeba celý ostrov. Proč já to nevěděl dřív? V autobuse bych se ale nedal do řeči se všemi těmi skvělými lidmi z celého světa. Neboj stopíku, hned jak to zase půjde, vrátím se k tobě.
Dnešním cílem je pláž Anini, kde se dá i kempovat. Autobus mně staví na nejbližší zastávce, zbytek musím pěšky. Cestou stopuju, na rychlostní silnici jsem ale bez šance. Úplně vyřízený se po hodině konečně dostávám k odbočce na Anini, podle cedule mám však stále 2,8 míle před sebou. Tady už mi ale určitě někdo zastaví, uklidňuju se.
Jenže ono nic. Nablýskané chevrolety, fordy a jeepy kolem mě projíždějí bez povšimnutí. Je nepředstavitelné horko, dochází mi energie a začínám být frustrovaný. „Vy zkurvení buržoazní snobové! Nemáte ani špetku empatie? To se mi jako za chvíli na pláži budete schopni podívat do tváře?“ křičím na nafoukané Amíky, kteří sem přijeli na vymazlenou dovolenou a nějaký hipík u cesty jim je ukradený.
Když už jsem skoro na místě, jedno auto nakonec přece jenom zastaví. „Hi! You look nice and your backpack looks heavy. Hop in,“ spraví mi náladu mladá sympatická Němka žijící v San Franciscu. Nic víc jsem v tu chvíli slyšet nepotřeboval. Mám radost, že empatičtí lidé ještě existují.
Česká stopa v Coloradu
Další den vstávám brzy a vyrážím na surf do Hanalei. Včerejšek byl zakletý, dneska bude ale stopování zase labůžo. Zvedám palec k nebesům a hned mi staví postarší pohodář Jesse z Colorada. „Sledujete hokej? To byste mohl znát Milana Hejduka,” ptám se zvědavě na českého rodáka. “Hokej nesleduju vůbec, ale Milana Hejduka znám. Milana Hejduka zná totiž každý!” odpovídá mi Jesse.
„Víš, já nejsem nikterak bohatý,” spustí náhle, “nemůžu si tady moc vyskakovat, ale s těmi zdejšími vysokými cenami souhlasím. Havajské ostrovy jsou zcela odříznuté od světa a takový import je nesmírně náročný a nákladný. Elektřina se tady z 55 procent vyrábí z obnovitelných zdrojů, což je sice dobré, ale stále je to málo. Víš co, až někdy přijedeš do Colorada, ptej se na Jesseho a pokecáme víc.“
V šedesáti chci být jako ty, Davide
O pár chvil později už sedím v autě s Davidem. „It’s complicated,“ odpovídá mi na otázku, odkud pochází. „Původem jsem z Kalifornie, trvalé bydliště mám v Nicaragui a bydlím střídavě na Bali a Havaji. Abych to zjednodušil – pobývám tam, kde je dobrý surf,“ vysvětluje mi šedesátiletý harcovník, který prohání vlny od svých dvaceti.
„Na Bali se surfuje skvěle. Navíc je tam levně, já osobně platím 350 dolarů měsíčně za barák s bazénem. A to byla ještě manželka naštvaná, že je to zbytečně drahé,“ líčí mi svůj pohádkový život a já vím přesně, že chci být v šedesáti jako on.
Dorážíme do Hanalei a společně obhlížíme vlny. David mi sděluje své odborné názory: rozebírá sílu větru, výšku a úhel vln a směr mořských proudů. Vím o tom hovno, ale přikyvuju. V jeho společnosti se cítím dobře, teď však potřebuju pořádnou snídani a pak už hurá do vln. Tak čau Davide, zase někdy!
Nejlepší vlna v životě
Fasuju deset stop dlouhé prkno a jdu na věc. Už jsem surfoval na Kanárech, v Maroku a Guatemale. Postavit se umím, ale stále mi to přijde jako nejtěžší sport na světě. V začátcích se trápím, vlny jsou v přímém kontaktu o dost větší, než se jevily z pláže. Já se ale nevzdám, klidně tu strávím celý den.
Přichází vlna, já pádluju, zvedám se a už to jede. „Oooooo,“ křičím za jízdy blahem. Tak to byla bezkonkurenčně moje nejlepší vlna v životě! Od této chvíle jsem jako v extázi, chytám skoro každou vlnu a chci ve vodě zůstat navždy. Dokonce i na žraloky jsem zapomněl. Mimochodem, s těmi je to trochu přitažené za vlasy. Podle oficiálních statistik proběhlo na celém světě mezi lety 1958–2019 pouze 444 fatálních útoků žralokem na člověka. Za rok 2019 jich bylo pět. Na pláži v Hanalei proběhl poslední útok vloni v únoru. Žralok tygří tehdy surfaři odtrhl kus nohy nad levým kolenem. I don’t give a shit, já tu dnes surfuju do vyčerpání.
Občas si ale pauzičku na pláži dopřeju. Při jedné takové se se mnou dává do řeči další surfař, pan Mědílek. „Czech Republic? Já jsem původem Čech,“ překvapí mě. „V Česku jsem nikdy nebyl, celý život žiju v Americe, kam naši emigrovali,“ překvapí mě ještě víc. „Tak se příští rok vyserte na Havaj, pane Mědílku a zajeďte do té naší zemičky, máte tam kořeny!“
I já už vím, kam příště pojedu. Dnešek definitivně rozhodl. Už nechci nic, jenom surfovat. Pět hodin v oceánu mi nestačilo, já chci víc. Bali, už mě vyhlížej!
Autor: Martin Vlk
Přečti si pokračování o tom, jak jsem objevil aloha spirit:
Nejnovější komentáře